Křemže 1945

KONEC VÁLKY VE KŘEMŽI

Fotoalbum Křemže 1945


Křemže 1945 – vzpomínky pamětníků a kronik

Dny našeho osvobození od německého fašismu. Ještě 5. května byl osvobozen Vyšší Brod a Horní Dvořiště. 6. května pak Frymburk a Loučovice, další den Světlík, Větrní a Český Krumlov. 8. května dosáhly americké motorizované jednotky Kaplice a Benešova nad Černou a v našem směru i Chvalšin. 9. května osvobodili Američané Rájov a Mirkovice a konečně 10. byli vítáni v Brloze, ve Křemži a v Holubově.
11. května se sešli generálové Paul a Ross za americkou armádu a generál Sokolovsky a Kovtun za Rudou armádu ve škole v Kamenném Újezdě, aby určili demarkační linii. Ta probíhala od Nové Vsi v podstatě po hranici okresu Č. Krumlov a dále podél silnic Velešín, Kaplice a Dolní Dvořiště.

Tak skončila 2. světová válka v Evropě. Na dálném východě se ještě 4 měsíce bojovalo. Šest let trvalo, než se spojencům podařilo vyvést Němce z falešné víry o nadřazenosti jejich rasy a vyhnat jim sny o jejich tisícileté říši. Za to, že vsadili na svého zbožňovaného Führera, zaplatili drahou daň rozbombardovaných měst a velkých válečných obětí. Sám Hitler se nechal údajně polít benzinem a se svou milenkou Evou Braunovou v berlínském bunkru uhořeli. Z jeho nejbližších nacistických spolupracovníků: Goebbels postřílel svou rodinu, a nakonec i sebe. Göring spáchal sebevraždu v norimberském žaláři, stejně jako mnoho dalších pravověrných nacistů.

Už z jara se proslýchaly zprávy, že německá vojska jsou vytlačována spojeneckými armádami ze svých pozic, že na všech frontách prohrávají. Noviny tehdy byl nejrozšířenější „Lidový deník“ psaly, jak německá vojska všude vítězí, dokonce uváděly, kolik brutto registrovaných tun na moři potopila. Brzo jsme poznali, že to vše si musíme myslet obráceně. Že Němci jsou na konci svých sil jsme poznali, když se nad Budějovicemi objevil dým a bylo slyšet explodovat svržené bomby na gestapo. Kolem trati létali i piloti hloubkaři, nebo jinak zvaní kotláři, kteří stříleli na lokomotivy, které vezly německé vojáky, nebo vězně z koncentračních táborů. Tu a tam se objevil německý voják, který se však před veřejností skrýval, protože to byl zběh. Objevili se i lidé, kteří zde nikdy nebyli, byli to partyzáni. Pak přijela do Křemže celé kolona Maďarů s koňmi. Bylo to v čase, kdy zelené krmení ještě nebylo a staré zásoby už docházely. Ti však byli tak vyhladovělí, nejen, že si pochutnali na jakékoli slámě, ale rozkousali i dřevo. Tato kolona asi po třech dnech odjela. Ti nám potvrdili, že válka je skončená, Německo je poraženo. Na to pak začaly projíždět Křemží povozy s německými vojáky, odjížděla s nimi i německá děvčata, jež byla ubytována v blízkém Holubově. Vypomáhaly zde „Tyrolákům“, kteří hospodařili na usedlostech po vystěhovaných českých zemědělcích. Tento spolek děvčat měl název „Jung hadi Bund“. Ale to už začínala jezdit záplava vozidel obsazených vojáky plně ozbrojených. Ti, když poznali, že jim nikdo v cestě nebrání, zahazovali zbraně, protože jim byly přítěží. Byla to pestrá směsice vozidel. Auta, motocykly, koňské povozy, těch bylo nejvíce, ale jezdily i tanky. Když tankistům došla pohonná hmota, tank opustili anebo zajeli s ním do močálu, kde ho nechali zabořený svému osudu. Byl to bezhlavý útěk. Díval jsem se na to vše. Jeden den v celém transportu vozidel úprkem ujížděly povozy tažené koňmi směrem na Chlum a dále k Chvalšinám a Brlohu. Byl mezi nimi pár překrásných grošovatých běloušů. Když přijeli na most u Chlumského mlýna, zůstali stát jako přikovaní a voják, který je řídil, nemohl je přimět k další jízdě. Šel tedy od nich pryč, jak jsem si myslel. On však zašel do Chlumského mlýna, přinesl 2 otepi slámy a pod koňmi je zapálil. Ti však, když ucítili plamen a kouř, lehli na otepi a oheň udusili. Protože zatarasili most, zapřáhli vpředu do povozu těžké auto a to pak je po smyku násilím přinutilo k další jízdě. To už se vědělo zcela jistě, že po těch dnech prožitých v době války nám vzešlo slunce svobody, že skončily koncentráky, že skončilo řádění gestapa i jejich přisluhovačů. Lidé se už nebáli vyjít ven, v pláči se objímali. Zdálo se, jako by patřili všichni do jedné rodiny. V těch dnech nikdo nepracoval, i když to byly dny všední, pro nás všechny byly ohromným dějinným mezníkem v našem životě. Byly to dny naplněné ohromnou, až opojnou láskou jednoho k druhému, v nichž kanuly lidem z lící jen slzy čistých radostí. Očekávali jsme však, kdy se objeví vítězné armády. Sokolové chodili po náměstí v krojích, lidé byli svátečně oblečeni, zdálo se, že se Křemži vyhnou. 9. května však přišla zpráva, že přijedou do Křemže američtí vojáci. Už od rána zde čekaly davy lidí. Očekávali, že to bude asi celý vojenský útvar. Před školou, v místech kde stojí dnes pomník padlých vojínů z první světové války, celé to velké prostranství, ale i na ostatních místech očekávali lidé jejich příjezd. Protože stále nepřijížděli, byly vysílány hlídky na okraj Křemže, ale marně. Až teprve k večeru vyslaná hlídka hlásila, že už přijíždějí. Skutečně za malou chvíli přijel motocykl s postranním vozíkem, se dvěma vojáky. Měli na hlavě přilby, ve vozíku měl každý svoji pušku. Na jejich obličejích byla silná vrstva prachu, což nasvědčovalo, že mají za sebou pořádný kus cesty. Motocykl jako by voněl něčím, což jsme poznali až po čase, že benzín, který používali, měl tuto vůni. Na vojínech nebyla znát žádná hodnost, jenom na přilbě měl každý malou bílou lesklou čárku. Oba vešli do školní budovy, kam se dostali, až když se doslova prodrali zástupem lidí. Tam je přivítali zástupci obce se starostou Tomášem Šimečkem. Avšak kámen úrazu byl v tom, že nikdo z přítomných neuměl anglicky, kteroužto řečí oni vojáci mluvili. Až po chvíli se přihlásil někdo, že sice anglicky zná, ale že nezná češtinu. Kromě angličtiny znal i jazyk francouzský. Tu si starosta Šimeček vzpomněl, že jeho syn Jiří zná francouzskou řeč a poslal pro něj. Tím bylo vše vyřešeno. Vyprávěli své poslední zážitky z fronty, o kapitulaci Němců, žádný z nás však toho mnoho neslyšel, protože u oken místnosti, ve které byli, tlačilo se mnoho lidí a ti, co byli vzadu, chtěli také shlédnout zaoceánské vojáky, naše osvoboditele. Dozvěděli jsme se, že jsou to důstojníci americké armády, ona bílá čárka na přilbě bylo označení jejich vojenské hodnosti a přijeli vyjednávat ubytování ve Křemži pro jejich posádku. Skutečně, po několika dnech přijel do Křemže veliký oddíl amerických vojáků na velkých nákladních autech, ale i s malými osobními džípy i motocykly. Obdivovali jsme jejich zručnost z jízdě. Mnohdy se zdálo, že už už zajedou toho či onoho, ale oni v poslední chvíli s klidem, velkou zručností se vyhnuli, aniž by došlo k nějakému neštěstí. Tyto oddíly byly ubytovány ve zdejších hostincích. Stravu veškerou i pití měli svoje, což pro nás bylo zvláštností, protože v minulosti vítězné armády museli živit místní obyvatelé a mnohdy i drancovali beztak už tolik zkoušené a ztýrané obyvatele, kteří mnohdy sami neměli co do úst. Tito vojáci na nás nikom nic nechtěli, naopak když viděli nouzi, nebo jim byla prokázána třeba sebemenší služba, vždy se odměnili. Ne penězi, ale dobrým jídlem, kterého oni měli dostatek. Večer po práci se pak scházeli lidé, aby se s nimi pobavili třeba jen i posuňky, ale vzájemně i tak se pochopili. Vařili si výbornou zrnkovou kávu, z níž jednou použitý hustý odvar vylévali pak do kanálu. Káva pro nás po celou válku byla zvláštností nedostupnou, a tak mnozí naši lidé si od nich nosili onen odvar domů, který pak ještě použili. Když přijeli ti dva důstojníci, o nichž jsem výše psal, stále něco žvýkali. Bylo nám to divné. Až když jsme se seznámili s těmito vojáky, poznali jsme, že je to žvýkací guma, kterou žvýkali i oni a rozdávali pak dětem i dospělým. Mnozí si vyprosili u místních obyvatelů malou službu vyprání prádla. Každý bez nároku na odměnu jim rád vyhověl. Oni však nikomu nezůstali dlužni a dobře se vždy odměnili. Pořádali v sokolovně zábavy, na něž zvali všechny obyvatele a přinesli k nám úplně nový typ hudby, než na jaký jsme byli zvyklí. Mladým se líbila a tak v oněch zábavách splynuli s nimi. Měli zde v římskokatolickém kostele i své bohoslužby, kde sloužil mši svatou jejich vojenský kněz. Na tuto mši přišli všichni, protože kostel byl pokaždé zcela naplněn. Na zdejším náměstí vždy po určitém čase byla konána vojenská přehlídka, na kterou přijeli vojáci z okolních posádek z Bořku od Chmelně, z Borů za Mříčím. Při vztyčování americké vlajky hrála jejich vojenská hudba americkou státní hymnu. Při vzpomínkách na to vše je mi vždy velmi příjemně a se stejnými pocity jako tehdy prožívám v mysli tyto chvíle. Bylo to ohromné divadlo, v němž nehráli žádní ochotníci, ale světové velmoci. Divadlo, které je dopřáno vidět jen málo generacím, tolika slzami vykoupené a tolika životy zaplacené. Nános zapomnění pomalu přikrývá všechny tyto chvíle a my pamětníci těchto dob marně myslíme na dočasnost všeho, co se tak rádo vydává za neměnné a věčné.
– V. Daněk –

VZPOMÍNKA NA KVĚTEN ROKU 1945 A NA PANA STRÁŽMISTRA ČÍŽKA

Služba na četnické stanici v Křemži v době II. světové války určitě nebyla jednotvárná. „Kasárna“ měli v poschodí domu č. popisné 12 na náměstí ve Křemži. Za dobu války se jich ve službě vystřídalo několik, četníci měli v oné době hodně úkolů, zodpovědných a nezáviděníhodných. Mezi vesměs českými obyvateli kraje bylo v oné době hodně Němců, dosídlených Tyroláků, utečenců, pracovníků organizace Todt, i několik místních renegátů. Museli asistovati při prohlídkách u sedláků, hledali dělníky, kteří utekli z totálního nasazení v Říši, mnohé museli přehlížet a nevidět.

V květnových dnech roku 1945 byli v neustálé permanenci. Zajišťovali zbraně, udavače, chladili horkokrevné hlavy mladých revolucionářů a řešili úkoly, které mnohdy byly zcela neřešitelné. Křemži projížděly nepřetržité kolony vojáků, oddílů SS, utečenců i hledaných gestapáků a dalších hrdlořezů.

Vzpomínkami se vracím k jednomu z oněch četníků, panu strážmistrovi Jaroslavu Čížkovi. Byl z těch květnových nejmladší, středně vysoký, fešák a všechno řešil tak nějak snadno. Když přestaly jezditi kolony vojáků a utíkajících Němců do amerického zajetí, nastal relativní klid. Opadl jásot a euforie a měl nastati čas oficiálních oslav, ale v Křemži ani v okolí stále nebyli žádní osvoboditelé, ty jsme teprve čekali. A právě z této doby je historka, malá vzpomínka na jmenovaného strážmistra.

Přišel za mnou, snad to bylo 9. května, přesně už si to nepamatuji a požádal mě o pomoc na druhý den. Nebylo to poprvé a samozřejmě jsem souhlasil. Řekl mi: „vstaň ráno o 4. hodině a vezmi si nějaké lepší šaty, jako když odněkud jedeš, ráno si všechno povíme“.

Po ranním setkání mi celou záležitost vysvětlil a dohodli jsme se, jak na to. V Rožnově u Č. Budějovic bydlel s rodinou Čech, udavač, spolupracovník Němců. Když se blížil konec války, z Rožnova zmizel, nečekal, až si pro něho za jeho kolaboraci přijdou. A nyní se ozval dopisem manželce. Oznamoval, že žije v německé vesnici za Brlohem a žádal jí o setkání. Vyzval ji, aby v uvedený den jela vlakem do Křemže a odtud šla pěšky k Brlohu, kde se mezi Lhotkou a Rojšínem sejdou. Manželka předpokládala, že její poštu kontrolují a tak raději dopis odevzdala, aby ani ona neměla nepříjemnosti. Dopis se dostal do Křemže na četnickou stanici a vyřízením záležitosti byl pověřen strážmistr Čížek. Proto jsme teď šli oba v civilu, od ranního vlaku, kolem chlumského mlýna k Brlohu. Na rovince za Chlumem jsme se rozdělili, mě poslal strážmistr kupředu s příkazem: „Uvidíš od Rojšína přijíždět na kole chlapíka. Vůbec si ho nevšímej, pokud by pozdravil, odpověz a jdi dál. Po několika dalších krocích už se ohlížej a až bude chlapík mezi námi, začni se rychle vracet, to už buď připraven na všechno“. Stalo se. Chlapa na kole jsem viděl už od Rojšína, pak mě před druhou cestou do Lhotky minul a po několika krocích jsem se začal vracet. Pak už jsem vlastně jenom přihlížel. Když se muž přiblížil ke strážmistrovi, ten na něho vystartoval, srazil s kola a než jsem stačil doběhnout, už nasadil chlapíkovi želízka. Já jsem vedl zpět ke Křemži kolo, strážmistr udavače. Nějakou paní jdoucí také od vlaku jsme potkali, ale manželka zatčeného to nebyla, ta se k setkání nedostavila. Toho dne bylo krásné květnové ráno a všude kvetlo plno šeříků.

To je jedna z mnoha květnových vzpomínek na revoluční dny v roce 1945 a také na pana strážmistra Čížka. Žije prý ve Strakonicích a těší se dosud dobrému zdraví. Přijíždí občas do Chlumu, odkud měl manželku.
– Bárta –

MOJE PRVNÍ SETKÁNÍ S AMERICKÝMI VOJÁKY

Po čtyřech dnech, kdy přes nás prchala německá armáda na západ, přišla zpráva, že se k nám blíží americká armáda, která má být již v Brloze. Celá ves na ni čekala na rozcestí u Bednářů. V odpoledních hodinách přijel první americký džíp, v něm dva američtí důstojníci a řidič Čechoameričan. Byli nadšeně přivítáni. Než pokračovali v cestě, nasedla do džípu krojovaná děvčata Ludmila Čížková a Růžena Bednářová. Když se auto začalo rozjíždět, naskočil jsem jako třináctiletý kluk na rezervu vzadu a jelo se do Křemže na faru. Po krátké přestávce jeli Američané zpět do Brloha, já opět stál na rezervě. Tam již byla kompletní americká posádka a celý Brloh na nohou, hrála hudba. Asi po čtvrt hodině jsme se vrátili do Křemže, to už mě vojáci vzali do džípu. Na faře se pak konala uvítací hostina.

Na snímku vidíte americké vojáky, kteří přijeli do Křemže jako předvoj, a jejich křemežské přátele, zleva: paní Čížková z křemežského mlýna, řidič Jarík, Ludmila Čížková, důstojník Samuel, Mirka Cábová, důstojník Boyd a Béďa Čížek.
Jan Zimmermann, Chlum –

MÉ VZPOMÍNKY

Pochopitelně bez nároku na historickou přesnost se pokusím vylíčit pětačtyřicátý rok očima šestiletého kluka. Bylo to údobí natolik výjimečné a radostné, že mi utkvělo pevně v paměti. Bydleli jsme tehdy v domě č. 18 u staré školy a veškeré dění jsem proto měl z první ruky: úprk Němců všemi možnými dopravními prostředky, první vyvěšené vlajky, náměstí s rozestavenými hlídkami SS i chlapíky s kulometem u školy. Do poslední chvíle se nevědělo, zda se v Křemži objeví Američané, nebo Rusové. Táta doma narychlo šil složité spojenecké vlajky. Potom konečně přijeli. Vyškrabali jsme se na jejich auta a poprvé v životě se svezli. Stejně tak poprvé ochutnali čokoládu, pomeranče a žvýkačky. Pro nás kluky nastaly zlaté časy. Na vojácích, jejich vozidlech a výzbroji jsme mohli oči nechat. Toulali jsme se kolem jídelny u Soukupů, kde se vždycky pro nás něco dobrého našlo. Snad všichni jsme sbírali „vajgly“ hlavně při denních nástupech na náměstí, kdy bývaly úlovky největší. Ze získaného tabáku si pak moji strýcové žijící v zóně Rudé armády balili „pravé ameriky“. S vojáky přišlo do Křemže mnoho novinek – jazyk, způsob života, jídlo, hudba, sporty. Vzpomínám si na velké sportovní hry na lukách u rybníka, chuť rozdávaných koblížků mám dodnes na jazyku. Jednou jsem se zranil na noze. Vojáci mě odvezli džípem do své ordinace, ošetřili a vybavili velkým pytlem s dobrotami. Američané byli většinou sympaťáci a nás děti měli rádi. Větší náklonnost u nich budily snad jen dospělé slečny, po čase se jich také několik vydalo za svými chlapci do USA. Na podzim americká armáda odjela. Někomu po ní zůstaly konzervy nebo oblečení ještě na dlouhá léta. Nám klukům pak hlavně bílé míče bez duše a bez šněrování, které jsme tentokrát neuměli pořádně nafouknout. Mě osobně navíc hezké vzpomínky na celý život.
– Fr. Sarauer –

1945 POKRAČOVÁNÍ

A pak přišel onen dlouho očekávaný den, sobota 5. května 1945. Snad všichni jsme toho dne poslouchali zprávy rozhlasu o pražském povstání. Pamatuji se, že onoho dne přijeli do Křemže němečtí vojáci, kteří motorkou s přívěsem objížděli kostel a kulometem mířili do oken jednotlivých domů. Na holubovské nádraží přišla po 13. hodině telegrafická zpráva: „Vyvěste ihned státní prapory a vlajky, úřední řeč je opět česká“. Občané se sešli po 14. hodině na nádraží a po krátké debatě se odebrali do hostince u Nováků, kde byl představen zatímní národní výbor, který měl situaci v osadě, případně i v obci v nadcházející revoluční době zvládnouti. Bylo rozhodnuto: zajistiti nespolehlivé osoby a německé uprchlíky, rozestaviti na nejdůležitější místa hlídky, odzbrojiti německou posádku v hotelu Marek a civilisty z řad německých uprchlíků.

Z místních důstojníků v záloze byl utvořen velitelský sbor, velitelem pořádkové služby byl ppor. Terš a jeho zástupcem npor. Dr. Svoboda. Pořádková skupina měla 40 členů a v čele skupin stáli bývalí respicienti fin. stráže Kolář a Strnad. Štáb byl v kanceláři elektrárny ing. Štibrala, kde byl telefon. Okamžitě navázali spojení s četnickou stanicí v Křemži, kde tehdy působili št. strážm. Šašek a strážmistři Tesař, Čížek a Krátký. Navázali spojení s okresním hejtmanstvím v Českých Budějovicích, které řídil Dr. Mareš. Vojenským velitelem okresu byl jmenován plukovník Vávra, později povýšený na generála.

V celé obci začali lidé vyvěšovati prapory, někteří občané si je teprve šili. Lidé určení do hlídek nastoupili na určená stanoviště. Zpočátku byla hlídka i na železničním mostě, ale po kratším čase byla odvolána, protože hlídání mostu převzala drážní policie. Odzbrojení vojáků v hotelu Marek provedli četníci z Křemže. Takže jedna skupina osob začala odzbrojovati utečence bydlící v osadě a další se vydala do Krasetína, aby odzbrojila německé hajné nad osadou. Krátce před revolucí byli utečenci ze Zlína bydlící v hostinci u Nováků přestěhováni do školy, takže v době začínající revoluce byli v Holubově pod jednou střechou.

Skupina, která se vydala do Krasetína odzbrojovati hajné, přibrala ještě další dobrovolné pomocníky v Krasetíně, mezi nimi také Josefa Koubu, lesního dělníka a bývalého legionáře z I. světové války. Skupinu vedl strážmistr Čížek ze Křemže a vydala se k hájovně na Dobré Vodě. Hájovnu obklíčili a četník Čížek s legionářem Koubou vešli vraty do dvora hájovny. Klepali na uzamčené vchodové dveře a vyzvali hajného Maiera, aby jim vydal zbraň. Hajný Maier prošel vnitřní spojovací chodbou do sousední stáje, vyskočil okénkem na hnůj, oběhl dolní část hospodářské budovy a dolními vrátky vystřelil do dvora na Josefa Koubu. V nastalém zmatku po výstřelu uprchl do blízkého lesního porostu směrem na Krumlov. Kouba byl mrtev. Po této události se dostavila deprese a ta tam byla dřívější bojová nálada.

Pozdějším vyšetřováním bylo zjištěno, že jedna z hlídek opustila své stanoviště a tím umožnila Maierovi přeběhnouti nekrytý prostor, vystřeliti a utéci do lesa. Odzbrojovací skupina zajistila Majerovou, dva Němce a polskou služku, odvedli je do Holubova a zavřeli v Naušově vile. Dotazem na četnické stanici v Křemži zjistili, že tito nemají o Majerovou zájem a doporučili jim její propuštění. A tak 6. května do 4. hodině ráno Majerovou a její doprovod pustili, aby mohli nakrmiti v hájovně dobytek. Na dobré Vodě zůstala menší zajišťovací skupina, hlídali hájovnu, protože se očekávalo, že hajný Maier se do hájovny vrátí i s posilou. Předpoklad se splnil. V neděli před polednem se nad hájovnou objevilo větší množství ozbrojenců, pravděpodobně to byly oddíly Volkssturmu a zahájili veliké manévry. Ozbrojenci stříleli a házeli granáty, aby odradili případné obránce v hájovně. Za této zvukové kulisy odvedli z hájovny dobytek a na ukrytá auta odnosili většinu svršků z hájovny. Po skončení akce odjeli ve směru na Č. Krumlov. Hlídkující jenom přihlíželi, o zásah se nepokusili, nevěděli, zda tito lidé nejsou kryti dalšími oddíly v lese. Žádný z nich také neměl bojovou zkušenost, byli to vesměs mladíci.

V neděli 6. května byly z Holubova odvezeny všechny zabavené zbraně na četnickou stanici do Křemže, nechali si jenom zbraně pro hlídkovou službu. Jedna z určených hlídek měla zajistiti hlídání materiálu a zásob v hotelu Marek, v bývalé ubytovně německých oddílů dívek. Z dochovaných zápisů je zřejmé, že tito hlídající se už do akcí v osadě, až na jednoho, nezapojili a že zásoby uskladněné v hotelu hlídali tak dobře, že tam téměř nic nezůstalo.

Zaznamenal jsem už, že všichni němečtí utečenci ze Zlína byli teď ubytováni na jednom místě, v holubovské škole. Toto řešení se ukázalo jako velmi předvídané, protože dne 7. května přijela do Holubova nenadále asi 150členná motorizovaná maďarská jednotka, která se utábořila v zahradě hostince u Nováků. Měla s sebou 3 tažná vozidla se zavěšenými děly, transportér plně naložený municí, takže uprázdněný hostinec byl opět plný. Souhlasili spolupracovati s revolučním výborem a po dohodě s maďarskými četníky z Krasetína vybudovali společnou obrannou linii nad Holubovém ve směru ke Kleti a k potůčku tekoucímu údolím od Krasetína. V Holubově stále nepovažovali incident na Dobré Vodě za ukončený, čekali ještě nějaké nenadálé odvetné opatření.

TŘÍSOV

Také v Třísově začali občané dne 5. května slaviti konec války. Sešli se na třísovské návsi před zbrojnicí, na zbrojnici vyvěsili státní vlajku a o významu tohoto dne promluvil pan Karel Pešl. Rozhodli se také pro tento přechodný čas vytvořiti vlastní výbor, který zajistí potřebné a bude spolupracovati s Holubovém i s četníky v Křemži. S Holubovem bylo navázáno spojení pomocí spojek. 5. květen prošel v Třísově celkem klidně, ale následující den se situace zhoršila. 6. května odpoledne sedělo v hostinci u Kavěnů asi 20 místních občanů a bylo zde také několik utečenců, kteří zde byli ubytováni. Náhle přijelo silnicí od Krumlova auto s vojáky oddílů SS. Vtrhli do hostince a začali občany prohledával, zda nemají zbraně. Německých utečenců se dotazovali, jak bylo s nimi nakládáno a co se vlastně v hostinci slaví. Dozvěděli se, že v hasičské zbrojnici jsou nějaké zbraně, takže tam vtrhli, strhli visící vlajku, kterou pošlapali, zbraně zničili a naházeli do rybníka. Vrátili se znovu do hostince, odkud se zatím místní občané vytratili do svých domovů. Zůstal jenom hostinský Václav Honetschláger. Požadovali na něm, pod trestem zastřelení, prohlášení, že v osadě už žádné další zbraně nejsou. Zašli i k místnímu kováři Františku Urbanovi, vypáčili uzamčenou kovárnu a znovu hledali zbraně. Před odjezdem z vesnice si v hostinci vynutili vydání asi 10 slepic a 40 vajec. Zabité slepice zabalili do pošlapané vlajky a odjeli směrem na Krumlov. Počet vojáků není v zápisech uveden. Téhož dne bylo v Rájově zajato asi 60 místních občanů přistižených se zbraní, také někteří příslušníci maďarské armády, kteří se k Čechům přidali.

Téhož dne, 6. května, bylo na okrese Č. Budějovice vyhlášeno stanné právo a vedení říšské branné moci v Čechách vydalo prohlášení, že nemají nic proti vyvěšování českých praporů, ale sovětské vlajky že se vyvěšovati nesmějí.

7. května 1945 byla ve 2.41 hodin zachycena zpráva, že německý generál Jodl podepsal kapitulaci Německa. Ale v Čechách stále ještě konec nebyl. Pražský rozhlas nadále vysílal zprávy o pokračujících pouličních bojích.

Největší přesuny prchajících německých armád se udály ve dnech 6. a 7. května, ve dne i v noci. Byl to téměř souvislý proud prchající německé armády. Všichni hledali záchranu před postupující ruskou armádou a snažili se dostati do amerického zajetí.

Část německých uprchlíků, ubytovaných v Holubově, v počtu 61 osob požádalo o souhlas k odchodu dne 8. května. Byli prohlédnuti zda nemají zbraně, byly jim ponechány na cestu zásoby na týden a přebytečné množství museli zanechati. Zásoby byly uskladněny, maso v lednici u řezníka Churana v Holubově. Hodilo se, protože maďarským četníkům v Krasetíně zásoby masa došly, takže jim byly vydány tyto zabavené zásoby.

Maďarské jednotky z Holubova a Krasetína odešly náhle 9. května. Utečenci i Maďaři odcházeli směrem na Krumlov, také k Američanům.

Maďaři z Holubova zanechali v zahradě u Nováků 3 tahače i s děly a náboje. Hostinský Novák měl později hodně starostí, aby se válečných trofejí zbavil. Američané je nechtěli, naše armáda ještě nebyla, takže nakonec je nabídl Rusům a ti je odtáhli.

Mezi německými utečenci ze Zlína, dopravenými do Holubova vlakem, bylo zjištěno 5 příslušníků zlínského gestapa. Byli zajištěni, zavřeni ve Frojdově vilce a nepřetržitě hlídáni. Pravděpodobně dne 9. května byli převezeni na četnickou stanici v Křemži. V Holubově museli dostati pěknou „nakládačku“, protože při převozu je doprovázel pan dr. Mašek. Při předávání prohlásil, že jejich stav je dobrý a že určitě už víc sami „rozdali“, než teď dostali. Pamatuji se na ně velmi dobře, protože jsem je svázané hlídal celou noc na četnické stanici v Křemži (č.p. 12). Následující den je odvezli do Č. Budějovic. Máme zaznamenána i jejich jména: Hans Girnd, Rottels, Fridrich Janík, Franz Dobrovodský a Hermann Perkest.

Je třeba také zaznamenati, že v předrevoluční době přicházeli do obcí a domů jednotliví němečtí vojáci, kteří vymáhali, kupovali nebo nabízeli výměnu věcí za civilní oblečení. Zřejmě předpokládali, že vydávati se za civilistu nebo utečence zajistí snazší přechod a návrat k rodinám v Německu Začali se objevovati i ruští partyzáni. Dvěma vydali v Holubově civilní oblečení ze zásob po utečencích (Eugen Kudrašov a Ilja Bogdanov). Vykázali se potvrzením, že dobře bojovali v partyzánské skupině u Kaplice. Pozdější nepotvrzená zpráva však říkala, že to byli vojáci generála Vlasova.

Od počátku revolučních dnů provázel celé holubovské revoluční vření jeden malý, ale závažný háček. Starosta obce a nyní předseda Národního výboru, Jan Haidler, stále zůstával ve funkci, ačkoliv přijal německé státní občanství. I když z donucení! Německé občanství měla i jeho žena a 4 děti. Dvě děti chodily do německé školy a nejstarší syn bojoval v německé armádě a v boji přišel o nohu. Občané v době revoluce na to upozorňovali a považovali to za nevhodné. Revoluční vedení nechtělo situaci měniti s odůvodněním, že by to narušilo atmosféru spontánního nadšení. Ani volby provedené dne 24. května 1945 tuto situaci nezměnily. Haidler byl znovu zvolen předsedou Nár. výboru. Tuto anomálii vyřešila až v říjnu 1945 Okresní správní komise, která vyzvala Haidlera k odstoupení z funkce. Den 28. září odstoupil a novým předsedou byl zvolen Josef Borovanský, policejní inspektor v. v. z Holubova.

A nyní ještě heslovitě několik postřehů z posledních revolučních dnů a následných oslav vítězství: 8. května ukončil život své rodiny i svůj krasetínský vedoucí Němců Johan Wuerstel, podřezal břitvou svou ženu, 2 děti i sebe. Revoluční dny pokračovaly. 8. května přijela do Č. Budějovic ruská armáda a 9. května bylo na budějovickém náměstí slavnostní přivítání. Tohoto dne byla americká armáda přibližně na linii Vyšší Brod, Č. Krumlov, Vimperk, Strakonice. Jeden z amerických džípů dojel 8. května až do Č. Budějovic.

Na den 10. května dopoledne pozval Národní výbor v Holubově občany na slavnost pořádanou k ukončení války. Konala se u pomníku padlých z I. světové války v Holubově. Téhož dne odpoledne, 10. května, přijela na holubovskou náves skupina amerických vojáků s dělem. Všichni je radostně vítali. Američané postavili dělo k Pilsům na sad (čp. 1), hlaveň byla namířena ve směru na Křemži. Po 17. hodině dělo zase zapojili za bojový vůz a odjeli směrem na Krumlov.

Dne 11. května přijelo auto ruských vojáků do Mřičí, kde je přivítali a pohostili. Téhož dne odjel z naší obce i zbytek německých uprchlíků ubytovaných ve škole. Jedna z žen byla postižena srdečním kolapsem a zemřela.

Dne 12. května zavlála Československá vlajka i na Kleti při příležitosti veliké lidové manifestace. V neděli 13. května pořádali slavnost v Křemži, společnou pro občany i pro americké vojáky. Hrála kapela americké armády. V holubovské škole se ubytovala menší posádka americké armády. Počet vojáků, datum příchodu ani odchodu není nikde uveden. Odhadem prý to bylo asi 20 mužů. Pokud by počet vojáků a data byla někomu známa, byli bychom za tyto údaje vděčni.

Dne 20. května se konala v Holubově slavnost na ukončení války. Průvod občanů a amerických vojáků prošel od školy na hřiště u holubovského rybníka. Na hřišti se konaly sportovní soutěže, vojenská cvičení a pod železničním mostem soutěž ve střelbě na cíl.

Jako zajímavost ještě uvedu, že američtí vojáci ubytovaní v Křemži jezdili za děvčaty také do sousedního Holubova. Jeden z nich si cestu džípem pravidelně zkracoval přejížděním železničního mostu u Holubova. Při jedné večerní jízdě přes most zjistil, že ze zatáčky od Holubova proti němu přijíždí vlak. Času moc neměl, most stačil přejet, ale pak strhl volant doprava a z džípu vyskočil. Bojový vůz skončil jako vrak pod příkrým svahem v lesíku pod mostem.

Končím vzpomínání na slavné květnové dny roku 1945. Většinu údajů jsem získal z „bojového deníku“ psaného v oněch památných dnech a z památníku, který obecní kronice věnoval pan Terš, který byl velitelem pořádkové služby v Holubově.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *