Archiv rubriky: Historie

Veřejné. Různé příspěvky o historii – především o WWII a jižních Čechách, historie klubu atd.

Robert W. Whitehead

Pomníček u Srubce

Dne 11. dubna 1945 vystartovalo kolem 7-8 hodiny ranní z italské základny Triolo, 42 spojeneckých stíhaček od 37. perutě (37th Fighter Squadron) 14. Stíhací skupiny (14th Fighter Group) 15. letecké armády USA ( 15th United States Army Air Force USAAF) s cílem vyřazovat z provozu lokomotivy, napadat vojenské transporty a ničit železniční objekty v prostoru mezi Regensburgem, Mnichovem, Plzní, Salzburgem a Lincem. Jedna ze dvou letek 37. perutě v počtu 5 strojů, kterou vedl mladý (snad 19letý) americký letec, nadporučík Robert W. Whitehead přelétla Šumavu, přes Českokrumlovsko se dostala nad Volyň, Malenice, pak nad Protivín a odtud přes Dívčice, Zliv a Hlubokou-Zámostí směrovala na jih k Českým Budějovicím. V době od 9,53 hodin do 10.43 hodin zničila nebo poškodila na nádražích, či v jejich blízkosti na volné trati uvedených obcí asi 11 lokomotiv, telekomunikační vedení a několik železničních vagónů. Ztráty na životech nebyly žádné, pouze bylo zraněno několik osob. Po této bojové akci dvě letadla typu Lockheed P-38 Lightning

Lockheed P-38 Lightning

ve výšce asi 330 m (1000 stop) se střetla v prostoru nad Srubcem a Dobrou Vodou se skupinou německých Focke-Wulffů Fw 190, která se vracela bojových operací mezi Vídní a Furstenfeldem zpět na leteckou základnu v Plané. Při souboji byl Lightning nadporučíka Roberta W. Whiteheada jedním Fockee Wulfem zezadu napaden a sestřelen. Letadlo se vzňalo a padlo střemhlav na pole a shořelo, pilot R.W. Whitehead zahynul. S opovážlivým Focke-Wulfem následně zůčtoval Whiteheadův wingmann Lt. Harry R. Norris. Během několika málo okamžiků šel Fw 190 k zemi u obce Ohrazení nedaleko Ledenic, necelé 2 km od místa dopadu R. W. Whiteheada. Zraněný německý letec se ovšem zachránil padákem.
Pilot R.W. Whitehead, podle kronikářského záznamu z let 1946-1947 (kde je jmenován jako Bobby Veith), byl pohřben na hřbitově v Třebotovicích, kde na náhrobku byl uváděn jako Bob Weit.
Jeho tělo bylo v červenci 1945 exhumováno a převezeno do USA.

Zdroj:
http://www.leteckabadatelna.cz/
https://hloubkari.wordpress.com/
Miloslav Pecha; Českobudějovicko v době nacistické okupace a osvobození 1939-1945.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Lockheed_P-38_Lightning

US můstek u Strážného

Dvě mohutné železné lávky se nachází poblíž Strážného na Prachaticku přes řeku Řasnici – mapa. Jedná se 4 díly US mostovky typu M2-Treadway. (více o mostním systému M2-Treadway). V těchto místech vstoupila do Československa americká armáda dne 4. května 1945. Konkrétně 5. US pěší divize, 2 pěší pluk, 2. prapor postoupil do večera téhož dne až do lekce bráněných Českých Žlebů.Bojové jednotky 5. US pěší divize později vystřídali ženisté, kteří vybudovali zmíněný můstek, po němž se dostala na české území spojenecká vojska. Tehdy je cesta přivedla do osady Dolní Cazov, která se nacházela přibližně 300 metrů od hranic.

Jak vedly a nyní vedou cesty přes a okolo můstku

Osadu postihl osud jako jiné příhraniční. Po válce odsud byli odsunuti němečtí obyvatelé, což byla vždy drtivá většina. Konkrétně dle webu zanikleobce.cz zde v r. 1930 žilo 134 lidí v 25 domech. V 50. letech Dolní Cazov vojáci vyhazují do vzduchu, protože ležel v přísně střežené zóně pohraničního pásma a dnes osadu připomíná pouze typická informační cedule o zaniklé šumavské obci a dřevěný kříž na místě, kde stávala polodřevěná kaple Nanebevzetí Panny Marie.

Toto je současný stav cesty. Byla to do r. 1950 jedinná cesta mezi Bavorskem (resp. ke komunikaci Silnice – Strážný) a Dolním Cazovem. Tudy přijela US Army přes námi zkoumaný M2-Treadway můstek.

Současný stav cesty a můstku.

Současný stav cesty a můstku.

Současný stav cesty a můstku.

Současný stav.

Pro doplnění a jako zajímavost uvádím fotografii téhož místa z r. 1938.
Ovšem: Pokud v pozadí je skutečně Dolní Cazov, tak vojáci pochodují po cestě na české straně hranice z Dolního Cazova směrem na obec Silnice. Tato cesta byla celá na českém území a na několika místech se těsně dotýká bavorské hranice (viz mapa z roku 1949).

Bojové střety na území prachatického okresu.
Do konce dubna překročili Američané hranici na několika dalších místech. Dne 1. května přijel americký tank do obce Strážný na Vimpersku. Vystoupil z něho voják, který chtěl pravděpodobně vyjednávat, ale byl těžce raněn. Tank odjel zpět. To všechno byly průzkumné akce, které zajišťovaly postup hlavních sil podél našich hranic, ale zároveň i pozice pro případ útoku do Československa, k němuž dal Eisenhower rozkaz 4. května. V dopoledních hodinách 5. května zahájila americká vojska obsazování západních a jižních Čech od Aše po Český Krumlov. Třetí armáda byla k tomuto účelu posílena V. sborem 1. armády o síle tří divizí. Američané zahájili operaci silami V. a XII. sboru, takže na celém úseku fronty dlouhém 350 kilometrů stálo na počátku celkem 5 divizí, které postoupily 10-15 kilometrů do československého vnitrozemí. Jejich postup urychlilo až nasazení obrněných jednotek na hlavním směru. Kunžvart Poslední dubnový den dosáhl 10. pěší pluk americké 5. pěší divize prostor Freyung – Philipsreuth. Spíše než organizovaný odpor nepřítele, který se omezil na zřizování zátarasů nasilnicích a občasné přepady ze zálohy, byly hlavním protivníkem pluku hornatý terén, sníh, zima a déšť. Postoupil až na Trojmezí a 2. května měl jeho třetí prapor své roty ve třech zemích současně – v Německu, Rakousku a Československu. Následující den, 3. května, zajišťovali vojáci své pozice a prováděly průzkum předpolí. V rámci příprav na ofenzívu plánovanou na 5. května se pluk soustředil na silnici vedoucí do Kunžvartského sedla. První prapor se soustředil u Kreuzbergu, třetí v Herzogareuthu a druhý prapor, spolu se 46. praporem polního dělostřelectva v pozicích jižně od Strážného. Postup 10. pluku zahájili ráno první a druhý prapor, ale jejich postup zastavila houževnatá německá obrana, soustředěná na obranu silničního zátarasu před Strážným. Na zničení zátarasu vyslal 10. pluk malý operační svaz, složený z vojáků druhého praporu pluku, vezených na Jacksonech 803. praporu stíhačů tanků. Tato skupina projela téměř čtyři kilometry nepřátelským územím postřelována dalekými palbami německých kulometů a za cenu ztráty dvou raněných zátaras zničila. Zbytek německé obrany poté vyvrátil soustředěný nápor pěchoty a dělostřelectva. Do 16:20 pak prapory 10. pěšího pluku vyčistily město Strážný. Jihovýchodně od linie Klatovy – Bílovice – Rokycany byl operační prostor XII. sboru genmjr. Irwina. První den postupovaly jednotky pomalu s obezřetným průzkumem a všestranným zajištěním. Navíc jim v rychlejším postupu bránil rozmoklý terén pohraničních cest. Tam, kde 6. května dosáhly stanovených cílů, zastavily pohyb hlavních sil a čekaly na další instrukce. Akce se zúčastnily 4. a 11. obrněná a 5., 26. a 90. pěší divize. Postupovaly zhruba v pěti proudech:

  1. na Sušici a Horažďovice;
  2. přes Vimperk na Strakonicko;
  3. volarskou cestou k Prachaticím;
  4. údolím Vltavy na Vyšší Brod a Český Krumlov;
  5. přes Horní Dvořiště k Českým Budějovicím;

Použitá literatura:
Balcar B.: „Z Normadie přes Ardeny až k nám“ Resonance 2017
Lakosil J.: „Utajená obrana Šumavy“ MF Praha 2012

1945 Pontonové mosty přes Vltavu

Jejich úkolem byly mosty přes Vltavu
(článek pro Českokrumlovský deník 15.5.2019) – článek v pdf.
Jiří Frýbert

285th Engineer Combat Battalion byl v závěru války přiřazen k 26th ID, respektive jejich 101st Engineers Combat Battalion (ECB). Stavěli pro ně v květnu dva pontonové mosty přes Vltavu (ve Frymburku a v Dolní Vltavici).

Když se píše o osvobození zdejšího kraje americkou armádou v květnu 1945, většinou se vzpomíná na 26. pěší divizi (26th Infantry Division) nebo 11. obrněno divizi (11th Armored Division). Neměli bychom ale zapomínat ani na další menší jednotky, které měly podíl na porážce nacistického Německa a jež poslední válečné dny v Evropě strávily v tomto regionu.

Jednou z těchto jednotek je 285. ženijní bojový prapor (285th Engineer Combat Battalion), jehož úkolem bylo stavět mosty, opravovat cesty či odstraňovat zátarasy a to včetně minových polí. Tento prapor tvořilo téměř 650 mužů, v to počítaje i důstojnický sbor. Ve Francii se vylodili na začátku ledna 1945 a byli součástí Pattonovy Třetí armády. Při cestě přes Lucembursko a Německo podporovali různá uskupení Třetí armády, řeku Rýn překročili 25.3.1945. Od konce dubna bylo jejich úkolem podporovat právě 26. divizi, což také činili až do ukončení války v Evropě.

Na začátku května byl prapor dislokován v Rakousku, velitelství bylo v Mistlbergu. Do Československa se však celá jednotka nedostala, byly k nám vyslány jen dvě roty (company), jmenovitě roty B a C. Každá z nich měla v té době téměř 170 vojáků. Úkolem každé roty bylo postavit jeden most přes řeku Vltavu. Jednalo se o plovoucí pontonové mosty, kdy přes řadu člunů jsou natažené dvě kovové dráhy, jakési běhouny, které pak vytváří stopu pro kola vozidel či tanků.

Rota C přijela 7.5. do Frymburku z rakouského Mollmannsreith. Ve Frymburku postavili ještě ten den pontonový most o délce 79 metrů. Mapové kódy uvedené v reportech praporu zasazují most do míst, kde je Vodní nádrž Lipno. Tenkrát zde ale tekla Vltava. Jedná se zhruba o místo, které by spojovalo dnešní výběžek nad přívozem ve Frýdavě s prostorem, kde je dnes Penzion Kovářov.

Rota B dorazila do Dolní Vltavice 7.5. také z Rakouska, konkrétně z obce Schindlau. Pontonový most přes Vltavu dokončili 8.5. v pět hodin ráno a jednalo se o poslední takový most tohoto praporu na evropském bojišti. Tento most měřil 55 metrů a jeho důležitost byla dána tím, že ležel na hlavní zásobovací trase pro americké jednotky. Také dnes je místo, kde byl most zbudován, zatopené lipenskou nádrží. Podle armádních hlášení měl stát v prostoru, kde je v současnosti přívoz Kyselov – Dolní Vltavice. Z dochovaných hlášení není jasné, kdy se tyto dvě roty vracely zpět do Rakouska, ale víc jak 5 dní na našem území nestrávily. Což však nijak nesnižuje důležitost jejich činnosti a míru vděčnosti z naší strany.

Později se prapor přesunul do Bavorska, odkud na konci září zahájil cestu do Francie a následně zpět do USA. K jeho deaktivaci došlo 19.10.1945 v armádním kempu ve státě Virginia.

Marvin B. Nelson – Větřní

Protože pomníček Marvina B. Nelsona u Větřní na Českokrumlovsku je vlastně „náš“ – našeho klubu, každoročně jej navštěvujeme, minimálně při pietních oslavách konce druhé světové války, tak v tomto příspěvku je shrnutí a sjednocení dosavadních informací o lt. M.B. Nelsonovi.
Pro nové návštěvníky našich stránek je nutné upozornit na to, že toto není místo kde lt. Nelson zemřel. To bylo ještě v Německu, Rohrmünz u Graflingu dne 27.4.1945.

Vojáci jeho čety, v rychlém postupu na konci války, neměli čas postavit jakokoli čestnou upomínku svému milovanému veliteli v místě kde padl. Poprvé se zastavili až tady, u Krumlova.

Seznam příspěvků:

Marvin B. Nelson – osobní data

narozen: 27.10.1917, Howes Mill, Dent County, Missouri, USA
zemřel:   27.4.1945 (věk 27), Německo, Bavorský les, místo Rohrmünz, správní obec Grafling, okres Deggendorf.
pohřben: Jadwin, Dent County, Missouri, USA.

rodiče:
Bailey Ferman Nelson 1896-1982
Minnie A. Parker Nelson 1898-1924
sestry:
Louise Norma Nelson Oneil; 1919-1981
Elma Margeret Nelson McDonald; 1921-2001

Historie Jeep Clubu Jižní Čechy

Klub, ještě než takto vznikl, byla vlastně parta “ Budějckých amerických kluků“, která sdružovala ty, kteří chtěli v ponurném komunistickém světě trochu frajeřiny a dát najevo svůj postoj k režimu, jak jinak než tím nejbližším co jsme zde z Ameriky po válce měli – vojenskými jeepy. Dostávali se k nim díky Mototechně, jedinou cestou v padesátých letech. Jedním z prvních těchto kluků byl Vojta Gall, další kluci, Ivo „Kiněra“, „Eda“ Edelmann a jeho brácha Karel,Jirka Prokop a jeho brácha Ivan, Tonda Mecera, Otta Balšán, Šimek Pepa, Eda Vrba, Jarda Sedláček. Protože to byli povětšinou bývalí trampové z chatových osad, jejich cesty jeepem vedly většinou do přírody a tak se vlastně zrodil jeepclub. Kromě starých součástek z jeepů a neustálé buzerace policajtů,se jen těžko sháněl náhradní díl a někde stojící zapomenutý jeep se buďto opravil, nebo posloužil na opravu jiného jeepu. Tak docházelo k tomu, že se použily některé díly třeba z Volhy,Moskviče. Mototechna byla prodejna, kam armáda nebo různé podniky posílaly jeepy když již dosloužily, nebo byly různě nepojízdné,nepotřebné s cílem na nich vydělat, přestože je stát dostal zadarmo od UNNRY. Dalším místem konce jeepů bylo šrotiště a díky bohu, že je všechny nesešrotovaly. Jejich stanovená cena byla cca 2.500- 5.000.- tehdejší hodnoty a to dle stavu a pojízdnosti. Podniky,jako např. Jihočeské Mlékárny, KNV ČB, Teplárna, Pramen ČB, Pramen Kaplice, Agrostroj, Čs. Červ. Kříž atd. se zbavovaly nepotřebných a ideově nepřijatelných vojenských vozidel. Takto koupil svůj jeep i pan doktor Lavický, Svaťa Starhon, Jarda Vaclík, Zdeněk Boček, Pepík Ryšavý a přes další majitele Pete“ Heřman, Jirka Měšťan, K.Kostohryz, Šírek, Vazač, Emil Nachlinger, Jirka Nekovář atd.

Bylo to celkem asi 18 jeepů. Vzpomeňme třeba Vencu Mrkvičku/Cerese/, Jirku „Padeho“ Havránka, Honzu Skláře, Láďu Záluského, Jáju Moravce, bráchy Ouřady, Yvese Zemana, Pavla Kalouska, „Bandasku“ Luďka Rosína, Jindru Švorce, Frantu Mezeru, Zdeňka Rebana, Vlastu Máčeho, Vojtu Marka a další.

To už byla sedmdesátá léta, někteří hoši emigrovali, jejich auta se dále stávala majetkem jiných a někteří se oženili a auta prodali. Dobře si všichni pamatujeme na týdny a roky strávené pod kapotou. Pamatuji i příběh jednoho kluka z Prahy,který mi vyprávěl Láďa Djukov o klukovi, který stavěl kompletně jeep doma v bytě v prvním patře. Dole na dvoře ho rozebíral a renovované díly odnášel domů k montáži. Byl šťastný, že může dlouho do noci dělat doma, aniž by musel někam chodit. Toto dělal pět let. Bydlel s matkou, svobodný a tak si to asi mohl dovolit. Problém nastal, když se radoval po pěti letech z vykonané práce a řešil jak dostat auto z bytu. Dříve bydlel na kraji ulice z minimální zástavbou okolních domů. Nakonec vyboural okna a meziokenní zdivo, kamarád který jezdil s jeřábem přijel do ulice s novými domy. První překvapení majitele jeepu, který nevnímal okolí pět let. Jeřáb se jen těžko vešel do ulice aby vytáhli jeep ven. Problémovou situaci vyřešil po několika dnech tím, že vyboural celou stěnu domu. I tací nadšenci byli. Přišel rok 89 a vše se změnilo. Náš club tak mohl legálně pokračovat. První sraz obnoveného jeep clubu se udál na Rapšachu, v hospodě Jirky Skřivana ve Františkově 28.8.1999.

Jako první předseda byl zvolen Petr Sládek a zakládající členové byli Sláva Plášil, Píďa Pavlíček, Karel Kovář, Jirka Plza, Standa Brožka, Yves Zeman, Pišta Průša, Láďa Žižka.

Na toto místo jsme jezdívali pravidelně,protože tam byla nádherná příroda,perfektní koupání,a příjemná trempská hospůdka,kterou dokázali ocenit i OLDBOYS z Fort Hazardu, když tam na svých pěších túrách zavítali.

Do našeho clubu postupně přibyli i další členové a majitelé jeepů ,Venca Tittl, Marie Tvrzická, Zdeněk Sladký, Jarda Petrů, Karel Somberger, Standa Froněk, Pavel Krejčí, Pepík Němec, brácha Jenda,Sláva Chalupník, Radka Plášilová, Bobíš, Venca Pour, Jack, Aleš Tondl, Aleš Novák, Honza Komenda a mnoho dalších.

Jeep club malinko omládl, nicméně věk našich členů je důležitým článkem budoucnosti. Nyní club čítá 44 majitelů vojenských vozidel.

Jsou dochovány záznamy o celé řadě majitelů dle technických průkazů,jak se postupně během let prodávaly a nakupovaly nejen v jihočeském kraji, ale vlastně po celé republice. Zveřejnění by muselo být odsouhlaseno,nicméně je zajímavé, jak některé jeepy putovaly po republice u různých majitelů,aby se nakonec vrátili do jižních Čech.

První technický průkaz soukromého majitele pochází z roku 1951, kdy byl koupen od Výzkumného ústavu rybářství Vodňany.

Přeji našim vozům dobré a starostlivé majitele.
Yves, Jeep Club Jižní Čechy.


RADHOŠŤ 1967


MORAVSKÝ KRAS 1967


České Budějovice-srpen 1968 jemná provokace


Chiclets, Jára Vaclík, Pilulka


bouračky i svatby v jeepu-Zdeněk Boček,Svaťa Starhon,Jitka Zemanová


bouračky i svatby v jeepu-Zdeněk Boček,Svaťa Starhon,Jitka Zemanová


BRNO 1971


MARTIN-NÍZKÉ TATRY 1972


setkání jeepařů z ČSSR VRBNO pod PRADĚDEM 1973


Yves a Ota Názler 1974


Yves a Ota Názler 1974