Zde je několik vzpomínek vojáků 97th pěší divize, 386th pluku. Z knihy J . Marka „Šeříkový sólokapr“ dejme slovo několika veteránům, pro něž město Cheb není neznámým místem.
Pascale Grillo: byl jsem příslušníkem 3. čety roty I. Naši četě velel poručík Robert Osterholm, ten byl při útoku na Cheb zraněn do nohy. Byl jsem v šestičlenné hlídce , jenž časně ráno pronikla za trať asi 400metrů na druhou stranu železničního náspu, kde jsme teprve narazili na malou jednotku německých vojáků. Měli jsme s nimi krátkou šarvátku, při které jsme zajali tři Němce a v pořádku se vrátili do našich pozic. Odpoledne jsme zaútočili na Chebské předměstí v plné síle.
Ronald „Pete“ Petrie: sloužil jsem u roty G 386. pěšího pluku. Byl jsem střelcem z lehkého kulometu BAR. 25. dubna jela naše četa na tancích při postupu na předměstí Chebu. Ztratili jsme zde přitom jeden z tanků, jedoucích dolů z kopce do města. Viděl jsem obrovský kouř, stoupající k obloze. Druhý tank se obrátil a spěchal zpět. Cesta byla ve výhledu omezena kopcem, porostem stromů na obou stranách zatáčky. Němci byli za ní a zapálili čelní tank panzerfaustem. Šel jsem z hlídkou dolů cestou v přítmí se podívat, co se přihodilo. Potkali jsme tři členy tankové osádky. Všichni byli zle popálení. Dvojice členů naši hlídky vzala chlapce z tankové osádky zpět pro první pomoc. Němci měli automatické zbraně v otvorech červené cihlové zdi dále dole pod kopcem. Cesta se lehce zatáčela ke zdi a Němci tak měli přímý výstřel na cestu. Tanky jely dolů po cestě, aby rozbily pozice, které Němci zaujali. Naštěstí na nich nebyli žádní pěšáci. Za silničním zátarasem jsme mohli vidět jiskření kulek, jak se odrážely od povrchu silnice. Bylo to krátce před setměním. Měli jsme dva kulomety BAR a cíl jsme vzali sakramentsky do křížové palby. Brzy ráno začaly čety naší roty v blízkých táborech zajišťovat starost o několik tisíc vyhladovělých Rusů.
Jedna z mála Češek v tomto prostoru – Kamila Hoffmannová vzpomínala:
Na silnici se čile míhají americká vozidla a jen naše vesnice není dosud obsazena, ač v ní není už jediného německého vojáka. Točím se kolem plotny a najednou kdosi křičí do oken: „Američané, Američané“. Konečně jsou zde, konečně jsme svobodní! Hledím z okna na západ. Od blízkého lesa, zcela pomalu, bez únavy, jak by šli na procházku, s puškami položenými napříč těla jdou. Americká pěchota. Bylo-li mi často v těchto tvrdých dnech do pláče, neudržela jsem již slz v této chvíli. Byly to slza radosti po letech útrap. Máváme hochům kapesníky. Jinak je však nepříjemné ticho, nevidíš člověka, ze vzduchu čiší nenávist. Nejsou vítáni. Malé postavičky u lesa jsou už zřetelnými muži. Jdou se zraky rozšířenými a sevřenými rty!. Řekla bych, že i z nich vyzírá nenávist či něco podobného, snad jen pouhá zlost, že jsou zde v zapomenutém kraji Evropy. Vláčí se močály za nepříjemného chladu a tam daleko za mořem čeká žena, děcko, domov. I na nás hledí nedůvěřivě a tvář je nevyzpytatelnou maskou. Stačí však slovo“ Čechoslovák“! Úsměv najednou letí rty i okem. Jsou srdečnější a táží se , je-li v domě vojsko nebo zbraně. V sobotu 28. dubna 1945 potom přilákala československá vlajka na domě Hoffmannových, jediná v obci, dva americké vojáky. Dan Rossi ze Severní Dakoty a George Barbieri z Massachusetts, se stali na pár dní přáteli a ochránci české rodiny.
Ráno 26. dubna bylo již město Cheb tiché. Většina německých vojáků ve městě byla na ústupu, s výjimkou těch v nemocnicích a lazaretech- a také skupina fanatiků, kteří chtěli v oknech a na střechách domů bojovat s Američany jako zákeřní ostřelovači. O tom, že boj o Cheb nebyl ještě urputnější, rozhodla do jisté míry i náhoda, když ráno jeden z průzkumných amerických pancéřových vozů pronikl do chebských ulic, kde dávkou z kulometu zlikvidoval německého důstojníka na motocyklu. Byl to sám major Geissler, který jel na bojovou linii osobně řídit německou obranu města. Bojechtivý major Geissler vyjel krátce předtím na motocyklu se sajdkárou, ve které seděl jeho ordonanční důstojník. Geissler seděl na zadním sedadle za řidičem. Jejich inspekční cesta začala u restaurace Sonnenhof s cílem předat rozkazy do kasáren U horní brány. Cestou byl na rozkaz majora vyhozen do povětří Červený most. Chebský Němec Karl Sternkopf ve snaze zachránit poničené město , se tajně proplížil k Američanům, aqby jim prozradil nejslabší místo obrany Chebu. Nacisté se drželi na zářezu železniční trati do Schirdingu a na jejím náspu. Avšak přechod této trati do e zářezu na násep u hřiště Želva, byl jejich nejslabším bodem. Tady vedl Sternkopf americký průzkumný obrněný vůz. ten projel přes trať. objel klášter na Říšskou silnici a po ní dojel na křižovatku, kde odbočil a u kasáren narazil na protijedoucí motocykl s majorem Geisslerem. Střelba z kulometu amerického pancéře zabila majora i řidiče motocyklu. Američané zjistili mnohem později, že se jim podařilo zabít velitele obrany města.
Zatím jednal i chebský starosta dr. Emil Janka, který na vlastní pěst vstoupil do jednání o kapitulaci, kterou poprvé Američanům(rotě I) nabídl již v devět hodin dopoledne a udělal jedinou rozumnou věc – nechal vyvěsit bílé prapory. Samotný akt kapitulace byl podepsán ve 14. 30 hod. 26. dubna 1945 na interním oddělení chebské nemocnice.
Nepřehlédnutelnou zásluhu na dobytí Chebu náleží i 2. praporu 386. pěšího pluku (velitel pplk. Dale B. Lillyhwite). Jeho 2. prapor zahájil útok v 07. 30 hod. s četou tanků a samohybných děl ve směru Pomezná – Cetnov – Cheb. Přes tuhý odpor nepřítele měl úspěch v postupu a tak části praporu vnikly odpoledne 25. dubna do severozápadní části města, kde osvobodily na 1600 sovětských válečných zajatců. Tento postup vytvořil Němcům hrozbu kleští a pomohl tím zlomit organizovaný odpor v Chebu.
Z řad 386. pěšího pluku padlo v boji o Cheb 18 vojáků. Čest jejich památce!
